Historie

  Mezi Litní a Karlštejnem se nachází vesnička jménem Vlence. Žije zde pouze několik obyvatel. Jak je tato tvrz přesně stará nevíme, napovídají nám však archeologické nálezy. Na Frokově poli byla nalezena Vlenecká nádoba pocházející z korenského hřbitova. Nádoba zůstala desítky let na výsluní vědy jako nejvzácnější nález. Až mnohem později bádání o technologii hrnčířské výroby a o tom, že člověk starší doby kamenné hrnčířské řemeslo ještě neznal, zařadili vleneckou nádobu asi do 5. – 6. století n. l.. Takových památek je mnohem více, ale Vlenecká nádoba je historicky ojedinělá tím, jakou sehrála roli v archeologické vědě. Pojďme se tedy podívat na bližší historii.

    Vlence byly v dávných dobách rozděleny na dvě menší tvrze. První nazývali Vleneckou tvrzí, nacházela se na místě dnešního zámečku a přilehlého dvora. Druhá se jmenovala Lemč, ležela na pozemku „U panenských kolen“ , který je ohraničen silnicí ke Vlencům a k Bělči.

Tvrz Vlence sloužila již v roce 1346 jako manství Rousovské, podle pánů Rousů z Lipničky. Majitelé obou Vleneckých tvrzí zřejmě nepatřili k rodu Buziců. Nebyli zcela svobodnými jako Litenští šlechtici. Podléhali purkrabímu Karlštejna a jejich povinnosti byly přesně vymezeny.

   Manství ve Vlencích i Lemči byla robotní.Robotní man držel stráž u hořejší karlštejnské brány, dbal o pořádek na nádvoří, zavíral hrad, spouštěl padací most a odevzdával klíče purkrabímu. Mani platili jeden zlatý najmutému strážci, aby nemuseli tuto povinnost vykonávat osobně.Když man nemohl platit strážci a nedbal povinností, přišel o statek popř. o hlavu. O purkrabím Jáchymovi Novohradském z Kolovrat se vypravuje, že „kázal mana stíti, protože ho nenalezl na stráži u brány“.

   Roku 1530 byl v Lemči manem Matouš ze Vlenec, ale v roce 1538 ji přenechal Jindřichovi z Doupova. Matouš ze Vlenec dával v roce 1538 farnímu úřadu do Litně desátek ve výši 75 snopů pšenice a 75 snopů žita.Srovnáme-li tento desátek s dodávkou povinností sedláků z Litně i okolí, vidíme, že man na tvrzi v Lemči nebyl velký statkář. Po čase se tvrz Lemč dostala do majetku majitelů Dolních Vlenec rytířů Rousů z Hřešihlav a ze Svinné. Rous odváděl farnímu úřadu desátek 90 snopů pšenice a žita. Po smrti rytíře Rouse z Hřešihlav si dědici ponechali tvrz Lemč a Vlence patrně předali Kapounům ze Smiřic, neboť v údajích z druhé poloviny století se Smiřicové uvádějí jako majitelé Vlenec. Ve Vlencích roku 1538 bydlel kromě dvou uvedených manských rodů sedlák Žabák, který Liteňskému faráři odváděl 50 snopů pšenice a stejně tak i žita. Dále jeden mlynář, který dodávku nahrazoval jedním dnem roboty, a několik poddruhů, kteří byli farnímu úřadu v Litni povinováni jedním dnem roboty v roce.

    Václav Kapoun ze Smiřic nebyl již tak bohatý jako jeho otec, v 60. letech 16. století nastal v kraji hlad a zisk z panských polí nestačil krýt potřeby hospodářství a nákladného života pánů. Jednou, když na Liteňské faře nebyl kněz, vypůjčil si Kapoun zádušní obilí kostela sv. Petra a Pavla v Litni. Tento dluh přešel na jeho dědice. Václav Kapoun zemřel roku 1570 a jeho synové Adam, Jiří a Šebestián se roku 1571 rozdělili o dědictví.

   Šebestián získal tvrz Liteň s dolejším dvorem, při ní stodolu, ovčín chlévy, ovčáckou chalupu, ½ Štěpnice, chmelnice a dědiny pod tvrzí ( tím se rozumí několik chalup ve Vlencích ) atd. Šebestián se pral roku 1571 s Jiříkem z Hoštic. Nemělo to dobrý vliv na hospodářství. Často pobývali v Praze a věnovali se hazardním hrám. Nedlouho po rozdělení dědictví oba prodávají své podíly na Liteňském panství. Šebestián prodal svůj podíl roku 1571 za 6 700 kop českých Grošů Adamu Budcovi z Budova.

Osudy Vlenec po roce 1600

     V době, kdy na hlavních liteňských tvrzí sídlili Mitrovicové, byly manské tvrze obsazeny takto : Lemč patřila roku 1612 rodině Rousů z Lipničky. Řadu let byla tato tvrz nazývána po majitelích Rousovi, Rousiš.Později se toto manství nazývalo Prokopovský Dvůr nebo též Poplatná.

    Vlence patřily v roce 1606 Mikuláši Kunešovi z Lukavce. Vlencům se postupně začalo říkat Kunesiš, Klumsiš. Jejich majitel se zúčastnil později Stavovského povstání proti Habsburkům a po porážce na Bílé hoře jeho manství propadlo konfiskaci. V roce 1622 bylo předáno karlštejnskému purkrabímu Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Ten je však již v roce 1623 prodal rytíři Přibíku Jeníškovi z Újezda. Od Jeníška je získal později Rous z Lipničky, pán Lemče, a tak se na čas spojila vlenecká manství pod jedním majitelem. Zatímco Lemč ztrácela pozvolna na svém významu, Vlence se rozšiřovaly. Provozovalo se zde koželužectví, býval tu i pivovar. Nejstarší Liteňská matrika psaná od roku 1682, se zmiňuje často o vleneckém koželuhu Vítu Mašlakovi.

   František Karel z Bechyně a Katan, který získal roku 1712 liteňské panství včetně Leče v dražbě po hrabatech z Bubna, koupil od Bartoloměje Rousa Lemč a Vlence. Odtud byl nazýván „pán villy (zámku) vlenecké“.

   Roku 1765 byl pánem ve Vlencích  František Kotaschky, v roce 1767 byla paní ve Vlencích hraběnka Zuzana. Roku 1782 přicházejí do Litně Brechlerové, je to rok po vydání patentu o zrušení nevolnictví.

   Brechler nemá neomezenou moc feudála a navíc při příchodu do Litně nemá ani šlechtický titul. Do hospodářství přinesl nového ducha. Panství prosperovalo. Po devatenáctiletém působení umírá 21.9.1801. Panství se ujal jeho syn Josef, který byl 13.3. 1813 od císaře Františka I. Povýšen do rytířského stavu. Ve Vlencích byla zajímavá a prastará hospoda. Budova ač přestavěná stojí dosud jako poslední vlevo před rozcestím na Korno a Karlštejn. Tato krčma bývala „zapadák“ pro karbaníky a různou lotrovskou čeleď, jak vyprávěly dávné zkazky. Dlouholetý radní a purkmistr rytíř Brechler, by jistě v sousedství svého zámku žádnou špeluňku nestrpěl. Naopak, vlenecká hospoda měla vše, co k dobrému pohostinství patří – studený sklep, taneční lokál i posezení venku, hlavně však výbornou kuchyni a dobré pivo, o které v posledních letech minulého století pečoval šenkýř a řezník Kliment. Právě ve vleneckém hostinci bylo již v 60. letech 19. století rozhodnuto i o jednom z nejvýznamnějších činů té doby - o postavení nové školy. Josef zemřel 14.2. 1825. Po jeho smrti přebírá panství jeho syn Vincenc Brechler z Troskovic. V roce 1839 zastihlo liteňské panství neštěstí. 8.6. se tu přehnala bouře s katastrofálními následky. Všechna úroda byla zničena. 16. 2. 1840 uspořádal Vincenc v zámečku ve Vlencích dva plesy k ošacení chudých školáků farní školy. Nedokázal však udržet celé panství, proto roku 1842 dochází k rozdělení majetku. Brechler si ponechává Vlence a Lemč, přestěhoval se do vleneckého zámečku, který byl pro tento účel opraven. Z té doby se také datuje poslední velká úprava vleneckého parku a hospodářského stavení. V zimě 1842-1843 došlo i k úpravě vleneckého zámečku. Vlenecký rytíř Vincenc Brechler ztrácel pozvolna svůj majetek. V roce 1858 umírá. Roku 1881 Brechlerové přenechávají  někdejší prastaré vlenecké manství liteňskému Daubkovi. Vlenecký zámeček ztrácí na své honosnosti a upravenosti.

   V té době (r. 1882) přijíždí do Litně František Ženíšek. Tvoří tu veliké plátno se známým výjevem české historie – milostné seznámení knížete Oldřicha a Boženy. Tento obraz byl vytvořen v parku Vleneckého zámečku, který se stal Ženíškovým sídlem. V době, kdy sluhové uvádějí do starobylých komnat prvního poschodí zámečku malíře Ženíška je dosud všechno nedotčeno, hlavně park s protékajícím Stříbrným potokem. Ženíškovi se Vlence zalíbily. Vnímal zde mlhavé opary ranního probuzení, suché teplo vanoucí v odpoledni z okolních lánů a zvláště podvečery, kdy se slunce sklánělo nad Oborou.

(ukázka obrazu "Oldřich a Božena" www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=7957 )

   Zámeček vévodí hospodářskému dvoru, který cloní park. Ruch z hospodářských budov, především stájí, sem doléhá jen ztlumeně. Dobře slyšitelný je ale na pavlačovém balkoně,odkud lze pozorovat, jak probíhá život ve dvoře. Vlence jsou prastarý dvorec, z něhož ani staletí dosud nesetřela původní starobylý ráz. To všechno Ženíšek naplno cítil, když se rozhodl, že svůj obraz vytvoří právě zde, ačkoli mu Daubek nabízel k výběru kterékoli malebné zákoutí svého panství. Ženíšek pečlivě prozkoumal celé okolí a exteriér doplnil kresbou mohutného dubu, jehož živým vzorem byl věkovitý dub v Litni – Leči, v místě zvaném U pily.

   V 80. letech provedl Daubek stavební úpravy ve Vlencích s cílem spojit obě staré tvrze v jeden hospodářský celek, vhodné budovy účelně využít a nepotřebné zrušit. A tak ještě k lítosti milovníků starožitností byly rozbořeny prastaré rozvaliny tvrze Lemč a pozemek nad rozcestím ke Bělči byl hlubokou orbou zúrodněn.Zůstala pouze stodola zvaná farská a domek u křížku na rozcestí. Dvůr v Dolních Vlencích byl upraven pro rozšířený chov hospodářských zvířat a na sklady objemných krmiv. Starý vlenecký pivovar byl přestavěn na chlév a vedle špejcharu vznikla konírna. Nejdelší ovčín byl přeměněn na stodolu a zanikla i koželužna.

Okolí Vlenec a další zajímavosti

   V malebném údolí mezi liteňskými osadami Vlence a Bělčí stojí na stříbrném potoce dva mlýny, třetí je přímo v Bělči. Nejstarší je ten, který je nejblíže vleneckému zámečku. Nazýval se po staletí Prokopovský. První zmínky o mlýnu, hospodaření a plění robotní povinnosti mlynáře Cikána pochází z roku 1538. Druhé dva mlýny v té době ještě nestály.Kdy vznikl druhý mlýn zvaný Korandův doposud nevíme. Je doloženo, že mlýn stál určitě už v roce 1790.

      Podle vyprávění bývaly na skále nad Vlencemi ještě v polovině minulého století rozvaliny po nějaké tvrzi. Ženíšek maloval svůj slavný obraz Oldřich a Božena hlavně v parku vleneckého zámečku, před tím však prohlédl celé okolí včetně Skály. Snad i odtud čerpal motivy ke svému dílu. Je možné, že název Boženov vznikl v souvislosti s malováním obrazu.

   Pod Vlencemi jsou pozemky zvané Chmelnice – zde se skutečně chmel pěstoval. V sousedství jsou pole, za Stříbrným potokem nazývána Jordán. Svahům od vrchu strážiště směrem k silnici Korno – Vlence – Karlštejn se říká Vorlina.

Naši uživatelé

Nejčastěji se na nás obracejí příznivci produktů "ze dvora" a drobní chovatelé hospodářského zvířectva. Všechny se snažíme uspokojit kvalitou našich produktů. :)